Taky nemáte rádi „přesné“ hračky z obchodů, které již další fantazii nepodnítí? Končí ty koupené rychle v koutě?
Je tu řešení a vězte, že u něj vydrží dítě spokojeně hodně dlouho…, vždyť to vzniká právě jen a jen z té dětské fantazie! A ta neklame a nerozbíjí se jako ty plasty. A funguje! Vždy a všude.
*****************************************************************************
Máme spoustu přátel s těmi přesnými hračkami, s těmi kvanty hraček – aneb zahlťme děti vším, co se v obchodech nabízí. No, popravdě nás to nebere. Nepodporuje to dětskou fantazii, vnitřní svět, přesně se něco někam skládá, domalovává, vymalovává… Ale je fakt, že děti někdy chtějí to, co vidí. Nemyslím si, že je v životě nutné mít to stejné jako soused a nemyslím si, že každé přání je „skutečné vnitřní“ přání. Někdy je to opravdu jen o tom mít, co ostatní, ne co potřebuji. Snažím se tato přání rozlišit.
My vsadili na něco jiného. A tím je tvorba. Ne naše tvorba, ale dítěte. Tedy naše vlastně taky, ale to především pro ten vzor, který dítě všude a za všech okolností přebírá a opakuje a dává nám zrcadlo :-)…
Základem vždy u nás byly velmi kvalitní pastelky. Často slýchám od rodičů, že dítě nemaluje. Škoda, osobně v tom vidím základ pro vše ostatní. A přitom stačí jen nechat vybrat dítě samo pastelky a hlavně koupit ty nejkvalitnější, co to jde. S lacinými tvrdými by taky nikdo z nás nemaloval rád! Máme oblíbené ty od Koh-i-nooru. A určitě se vyplatí nešetřit ani na barvách, ani na počtu. Jak říkám, hlavně, aby byly měkké. A taky jsme vsadili na kupu papírů.
Jednoho dne jsme takhle byli u jedněch přátel. A tam bylo „dokonalé“ lego duplo. No, možná to znáte. Dokonalý vláček, dokonalé koleje, dokonalé barvy, prostě dokonalost sama. A náš synek ho dokonale chtěl. Lego fakt nemusím, považuji to za kýč. Mám ráda kostky a jiné stavebnice, takové ty jednodušší, jen ty dílky a nic víc. Ať si na to dítě přijde samo, ať si vymyslí, co chce.
Takže co s tím?
Vzpomněla jsem na roli tvrdého papíru, který nám daroval dědeček. Už ji nepotřeboval a u nás nastala chvíle, kdy se skvěle hodil. Navrhla jsem synovi, zda si nechce vyrobit svoje vlastní koleje, silnice, města, prostě co ho napadne. Koukali byste, co vše začíná dítě vymýšlet, co by si mohlo vytvořit, když mu dáte možnost. Společnými silami jsme papír přilepili k zemi izolepou a tak vznikl náš nový svět. Svět, na kterém jsou koleje pro vláčky, které máme. Když nestačí, stačí si domalovat další. Svět s městem, s lidmi, s lesy a rybníky, přejezdy, tunely, zvířátky,….
Stačí mu k tomu kostky, kartony, pastelky, razítka a taky občas izolepa a nůžky. No a ty vláčky. Časem přibyly i silnice pro auta.
Frčí to u nás už mnoho měsíců. Chodíme po tom, takže se to časem ochodí, ale v tom případě stačí papír jen otočit a tvořit dál. Třeba úplně nový svět, ve kterém se vaše dítě právě nachází…
Zkuste a uvidíte!